Je prioritní pomoc uprchlíkům křesťanského vyznání skutečně předsudečnou selekcí a skrytým podněcováním k nenávisti, jak tvrdí Petr Honzejk („Selekce uprchlíků podněcuje nenávist“, HN 8. 7. 2015)? Myslím, že ne – pokud si ovšem pohled na celou věc schematicky a dramaticky nezjednodušíme. Křesťané jsou nejvíce pronásledovanou menšinou na světě. Lze ji na základě příslušnosti k určité skupině jasně rozeznávat, má kolektivní identitu, sociologicky není jednou „velkou neznámou“. Jistě, že oběťmi pronásledování jsou i jezídové, drúzové a další skupiny. I jim patří a má patřit naše ochrana, protože Evropa stojí na svobodném vyznávání určité víry a náboženství. Ještě důrazněji bychom ale měli vědět, že vyznavači trojjediného Boha to, přinejmenším v počtu mrtvých, dostávají „sežrat“ nejvíc. V Evropě jsme za tichého společenského souhlasu eliminovali náboženství do čistě soukromé sféry. A když se nám náboženství neodbytně usazuje ve veřejné sféře, nemáme jeho úlohu promyšlenou a metodicky tápeme. Nevíme, co s tím, nemáme manuály, náboženství je věcí názoru a do veřejného prostoru patří jen po spirituálně-kulturní, nikoliv politické linii. Ovšem postoj „pomozme aspoň někomu, tedy blízkovýchodním křesťanům“ není tápáním a není ani vulgárním zjednodušením celého problému. Je to ztělesnění postoje „host do domu, Bůh do domu“, na který my Evropané můžeme být hrdí. Je to součást možná obezřetné, ale přesto ochoty otevřít se uprchlíkům, jimž jiní usilují o život, a chovat se k nim slušně.
 
O autorovi| Pavel Mareš, místopředseda pražské KDU-ČSL