Myslící a soudný člověk, který se chce politicky angažovat, jen těžko najde stranu, která by mu vyhovovala stoprocentně. Ve funkční demokracii člověk (naštěstí) nemůže doufat, že všechno ovládne a prosadí sám, plně podle svých představ. Pokud se člověk angažuje v demokratické politice, musí vědět, že bude muset dělat hodně kompromisů a sem tam se dokonce smířit s něčím, co se mu nelíbí.
         Když jsem se rozhodl vstoupit do KDU-ČSL, byl jsem si tohoto všeho vědom. Některými svými evangelikálními přáteli jsem byl varován. Lidovci budou usilovat o konkordát s Římem a o katolickou dominanci. Teď, s odstupem let, je mohu ujistit, že tyto obavy byly liché. Při různých příležitostech jsem jako člen týmu Generace 21 musel s řadou katolických představitelů jednat, a mohu pouze potvrdit, že jejich přístup byl vždy vstřícný a korektní, ne-li přímo srdečný. Mám dobré důvody, proč nejsem katolíkem, nicméně vidím celou řadu oblastí, v nichž vidím spolupráci různých vyznání za žádoucí, ne-li nezbytnou. Na prvním místě jde o rodinnou politiku, ale třeba i o to, aby školy zůstaly světonázorově neutrální.
         Je velice důležité, jaký má strana program, ale neméně důležité je, jaké generuje osobnosti. Za léta svého působení v KDU-ČSL jsem pochopitelně narazil i na různé animozity nebo vzájemnou nechuť některých představitelů, nicméně celkově mohu konstatovat, že se zpravidla dobře snáším i s lidmi, kteří vědí, že si myslím něco jiného než oni. Vzpomínám si, jak mě před lety Cyril Svoboda přizval do zahraniční komise, přestože jsem s ním na krajské konferenci několikrát vyslovil nesouhlas. To je jen jeden z mnoha příkladů.
         Jiným je třeba vztah Pavla Bělobrádka a Mariana Jurečky. Kolikrát už jsem byl svědkem toho, jak se je žurnalisté snažili v nějakých interview postavit proti sobě. Někdy mi to připadalo jako vyložené hecování. Marian Jurečka se ale choval vždycky naprosto korektně a tyto snahy odrážel. Co si budeme povídat – v dobách předbělobrádkovských se v KDU-ČSL skutečně vedly bratrovražedné boje. Díky Bohu, že teď je situace zcela odlišná.
         V posledních dnech jsem si několikrát blahopřál k tomu, že jsem právě v KDU-ČSL. Lidovci obecně nikdy nepatřili k těm, kdo by „spolkli Havla i s navijákem“. Jsem ale přesvědčen, že Daniel Herman, aniž to možná explicitně zamýšlel, zvedl pošlapávaný odkaz Václava Havla, respektive jednu z jeho částí, a to právě tu, s níž se mohu beze zbytku identifikovat a která by rozhodně pošlapána být neměla. Mám na mysli zájem o pronásledované a snahu, aby na ně nebylo zapomenuto.
         Tady opravdu nejde primárně o dalajlámu. Pokud ho z nějakého důvodu nemáte rádi, dosaďte si na jeho místo třeba kubánské disidenty, na něž právě Cyril Svoboda pamatoval, když se jich v podstatě zřeklo Španělsko, které bývalo dříve jejich přirozeným ochráncem (už proto, že hovořili stejným jazykem). Můžete si tam dosadit i iránské, pakistánské nebo čínské křesťany, nebo třeba desetitisíce mozambických sirotků, jejichž rodiče zemřeli na AIDS.
         Nechápu, co vedlo naše nejvyšší představitele k tak hluboké servilitě vůči Číně. Jsem ale rád, že lidovečtí ministři se na ní nepodíleli, a naopak, zachovali se velkodušně, aniž by kohokoli uráželi. Ano, jsme malá země, nemáme žádné důvody si vyskakovat, ale na druhé straně nemusíme zaprodávat svou čest.
         Premiéra Sobotky je mi líto. Málokterý politik čelil tolika tlakům, v neposlední řadě od „přátel“ ve své vlastní straně. Nikdy jsem k jeho fan klubu nepatřil, musím ale konstatovat, že jak léta šla, vážil jsem si stále více jeho slušnosti i politické obratnosti v dobrém slova smyslu. Nikdy jsem u něj nepozoroval mstivost, která je, zdá se, u některých politiků vlastností, jíž si všimnete jako první. Teď ho spíše lituji. Chtěl cílit – mimo jiné – i na středové městské voliče; svým podpisem na dokumentu vyjadřujícím servilitu vůči Číně je, obávám se, do značné míry ztratil. Možná to přispěje k překreslení politické mapy.
         Přiznám se, že doufám, že mnozí z oněch středových voličů se přikloní ke KDU-ČSL. Ne proto, že by se tato strana nějak výrazně k odkazu Václava Havla hlásila. Spíše proto, že se zachovala nebývale slušně a statečně, když byl tento odkaz pošlapáván. Tam, kde mnozí projevují zbabělost nebo mstivost, můžete vypadat dobře už jen proto, že si zachováte tvář.
         KDU-ČSL sice nemá nějakou masovou podporu, nicméně mám naději, že si lidé všimnou jejího konstruktivního a nekonfrontačního přístupu. Myslím, že je dostatečně patrný jak na rovině celostátní, tak na rovině hlavního města, kde to mohu jako člen pražského městského výboru sledovat zblízka.
 
Dan Drápal