Zemřel syn, manžel, tatínek dvou dcer – a nejmladší český premiér. Stanislav Gross. Ten, který ho až s neurvalou vášní shazoval z premiérského sedla, zvolil v den jeho smrti soucitná slova: „Je velká škoda každého mladého života. Pomodleme se, ať je mu země lehká a ať ho Pán přijme.“ Grossův příběh ve veřejném prostoru je velká story: vpřed se deroucí mladá krev, velká popularita, pohoršení, postupné zapomínání… Až přichází jeho konec.
Odcházení Stanislava Grosse sledovala většina z nás od chvíle, kdy televize v cyklu Expremiéři odvysílala dokument Jana Látala. Bylo to bědné, strázniplné odcházení: nemoc, jíž podlehl, šetřila jeho ducha, ale zle zacházela s jeho tělem. Pohybové potíže, ztráta artikulace a komunikace s okolím, stále horší polykání a dýchání. Takovému utrpení se nemůžu nevšímavě vyhnout. Mám s tím člověkem soucit. I proto psali dokumentaristovi lidé, že expremiérovi nakonec odpustili.
Stanislav Gross se v televizi vyznal: „Víc než kdokoli jiný, kromě té jedné autority nahoře, vím, co jsem udělal špatně, a vím, kolik věcí jsem udělal špatně. Řadu lidí jsem zklamal a těm bych se chtěl omluvit.“ Mladým politikům, často zaslepeným a dravým, vzkázal: „Mám obavu, že Bůh ode mě chtěl možná trochu víc, než jsem v politice dokázal, když mi ten dar a tu možnost dal. To je věc, s kterou se musím vnitřně srovnat.“ Největší životní lekce bývají zdarma. Jan Pavel II. nedlouho před svou smrtí řekl, že neexistuje utrpení, které Bůh neumí přeměnit v cestu, jež vede k Němu. Máme-li co odpustit, odpusťme. Děkujme za to dobré, co udělal. A pomodleme se za něj i za jeho pozůstalé.