Pan kardinál Duka se zřetelně a v souvislostech vyjádřil k aktuálním mezinárodněpolitickým tématům (Role kněží-prezidentů patří do historie, LN7. 5.). Náš politický systém stále ještě stojí na aktivních občanech, na volné soutěži politických stran a na svobodné výměně názorů. Proto je dobře, že se občan Dominik Duka zapojil a vstoupil do veřejné debaty. Říkám schválně občan, protože vítám osobní přístup a protože si myslím, že role kardinálů-politiků reprezentujících instituci patří do historie. Není překvapením, že postoj českého primase k migrační krizi je stejný jako přístup české vlády. Dominik Duka vhodně připomíná projev kardinála Parolina na Valném shromáždění OSN v New Yorku 29. září 2014. Pietro Parolin zde opravdu vyzval k „multilaterální akci a k použití přiměřené síly vůči sílícímu nadnárodnímu terorismu“. Zároveň, a to Dominik Duka zatím nikde nezdůraznil, Parolin na stejném místě důrazně varoval před přijímáním Huntingtonovy teorie střetu civilizací. Ta nejen „ignoruje dlouholeté a hluboké zkušenosti dobrých vztahů mezi kulturami, etnickými skupinami i náboženstvími“, ale tím, že si „pohrává se strachem a předsudky“ obyvatelstva, vede k „reakcím xenofobické povahy“. A to je paradoxně přesně to, po čem teroristé prahnou a v čem jim nemalá část české politické scény („náhodou“ reprezentovaná či hájená prezidentem Zemanem) vychází vstříc.
Je o čem přemýšlet. Třeba o tom, kdo v české společnosti má potenciál ony zkušenosti dobrých mezikulturních vztahů probouzet a zpřítomňovat? Není to právě církev se svojí univerzálně rozprostřenou strukturou? Není to česká a moravská církev s unikátní pětadvacetiletou zkušeností smiřování Čechů a Němců? Druhá část interview, věnovaná mj. osobám prezidenta Zemana a profesora Halíka, je nejasná a sporná.
            Tak především, co znamená formulace: „Prezidentovo vidění světa v hexagramu Washington-Moskva-DillíPeking-Brazílie-Jižní Afrika je reálné.“? Podle Duky je znejistěn, ba i zpochybněn smysl EU, NATO a dalších struktur mezinárodní politiky. Pak je prý třeba současnou hlavu státu chápat jako „politika, který v této situaci hledá opory“. Není to ale spíš tak, že zmíněné instituce jsou stále pevnější než celý náš parlamentní systém i česká zahraniční politika? Není Dukův „hexagram“ jen jiný název pro starou špatnou „politiku více azimutů“? A nevzniklo u obou nástupců Václava Havla toto „víceazimutí“ jen jako z nouze ctnost, protože jako prezidenti začali mít s prozápadní orientací osobní reputační problém?
U sporu kardinála Duky a profesora Halíka nehledímna jejich politické názory. Líbil by se mi jejich větší odstup, méně brouzdání po pěně dní. Oba byli vyvoleni za pastýře církve…a oba dávají tak často najevo, že chtějí být politiky. Jeden napomíná druhého, tu nepřímo, tu zastřeně, přesto citelně. Emotivně přeexponovaní jsou dávno oba. Za jejich střety jsou vděčná média, ale ne křesťanští laici, jimž především náleží odpovědnost za správu politické obce.
            Občasné užívání arcibiskupské autority pozicí prof. Halíka neotřese, naopak se o něm bude víc vědět a víc mluvit. Není ale tohle všechno přílišné podléhání zákonitostem tohoto světa? Mondénnost, zesvětštění, jak tomu spolu s jezuitou de Lubakem říká papež František? Ať nám dobrý Bůh oba pány při zdravém rozumu zachovati ráčí.
 
***
 
Za jejich střety jsou vděčná média, ale ne křesťanští laici, jimž především náleží odpovědnost za správu politické obce